„V UMĚLCI JE VŮLE ZNOVU VYTVOŘIT VESMÍR“

František Kupka vytvořil v roce 1926 v Paříži cyklus dřevorytů s názvem „Čtyři příběhy bílé a černé“. Podobně jako hudební skladatel rozvijí hudební téma. Kupka zde komponuje výtvarné příběhy. Díla jsou rozdělena do čtyř obsahově sjednocených souborů, čítajících 25 samostatných listů, v nichž autor zpracovává nefigurativní motivy pomocí geometrických tvarů. Do souboru vstupujeme přes tajemný typografický list. Úvodní dřevoryt nabízí bohatství tvarů a struktur, kde je zakomponovaný řecký text „Kai kalos“ („A krásný“) doplněný Kupkovou charakteristickou iniciálou K.

Dále pak na počátku každého cyklu vytváří menší grafický list, který se stává pro dalších pět dřevorytů daného souboru nosným, přičemž na dané téma vytváří příbuzné variace a zcela využívá dřevoryt, v němž je omezen na práci s dvěma barevnými tóny – černou a bílou. Vzdává se tak barevnosti, která je pro jeho obrazovou tvorbu typická, aby se mohl soustředit na kompoziční a tvarové prvky.

Soubor bývá někdy mylně považován za pouhý vzorník výtvarných prvků, které Kupka používal ve svých obrazech. „Čtyři příběhy bílé a černé“ kritika v době jejich vzniku nedocenila, přestože se František Kupka snažil představit je co nejpečlivěji. Dokonce k nim sám napsal předmluvu, kde vysvětloval, proč postupoval takto a co tím sledoval. Asi patnáctkrát jednostránkový text přepisoval, než sám byl spokojen.

Kupka k souboru mimo jiné napsal:

„Umělecké dílo jsouc o sobě abstraktní realitou vyžaduje, aby se skládalo z elementů vymyšlených. Jeho konkrétní význam vyplývá ze samé kombinace morfologických typů a z architektonických situací, příznačných pro jeho vlastní organismus“.

 

„Čtyři příběhy bílé a černé“ je naprosto nepřekonatelné svébytné dílo, které autor vytvářel s jasným uměleckým záměrem.

 

Základním motivem i myšlenkou jeho díla jsou příbuzné rytmy sféry pozemské a kosmické (moře, země, nebe). Je to staré téma zrcadlení ve vodní hladině, obohacené o filosofickou meditaci, připomenutou už podtitulem kresby

„Meditace“ z roku 1899, na níž nahý Kupka klečí v krajině, jejíž horské štíty se zrcadlí v jezeře: „Výšiny a doliny se srovnávají“.

 

V „Tvoření“ na toto téma Kupka cituje „smaragdovou desku“ z Memfidy:

 

Nebe nahoře, nebe dole,

hvězdy nahoře, hvězdy dole,

vše, co je nahoře, je také dole.

Beř to tak a budeš šťasten.

 

Kupka nacházel ve dvacátých letech jen sporadický ohlas i u těch, k nimž měl mít nejblíže, u svých tvůrčích souputníků. Pokud je známo, vážil si jej Duchamp, Picabia jej chválil. Doesburg ho navštívil v roce 1926 a o tři roky později se o něm psalo velmi kladně v článku o francouzském umění, publikovaném v Holandsku.

Když se však otevřela roku 1930 výstava skupiny Cercle et Carré (Kruh a čtverec), podávající rozsáhlý přehled soudobé abstrakce (46 umělců, 130 děl) Kupka chyběl. Blížil se šedesátce a byl pochopitelně zklamán, znechucen, rozhořčen. Jeho druzi z údobí vrcholné aktivity avantgardy před válkou se stali slavní, měli společenský úspěch, prodávali.

On věděl, že je stejně dobrý a významný, a navíc měl dojem, že byl připraven o své objevy.

 

To jej občas podněcovalo k zmateným, jen jemu srozumitelným výpadům:

„Trojrozměrný kubismus ustupuje před logikou mé dvojrozměrné malby. Pak si osvojují i Braque, Gleizes, Delaunay a jiní to, co mně bylo vytýkáno jako švindl a uličnictví. Přichází i Picasso s mými „sólo hnědými čárami“ a vertikálními plány, aniž jim však dostatečně porozuměl“.

 

František Kupka dnes bezpochyby patří k nejvýznamnějším českým malířům a grafikům, světového věhlasu se ale dočkal až desítky let po své smrti.

 

Kupka, a to neví skoro nikdo, je zakladatelem vesmírného leopardismu.

Jednotlivé dřevoryty ze souboru „Čtyři příběhy bílé a černé“ jsem si pojmenoval:

2) Zahrada pokory, smíření, rostoucí hmota – Kai kalos

3) Propast kruhu – bezčasí

4) Zrod podvědomí do nesnesytelna

5) Vyhoštěná a rozložená mořská louka

6) Okvětní lístky v hlubokém pralese nevědomí

7) Metamorfóza, tančící štír – dolenahoře

8) Příběh nekonečna, spirála vesmíru – doteky, předzvěst zániku

9) Přemostění krajiny do vznikajícího nebetyčna

10) Definice stop v orchestru

11) Symfonie ze všech stran stromu čtverce

12) Tři tóny a jejich touha po neurčitosti tvarů

13) Rotace světla, řez do černé

14) Centrální vyvážená urputnost

15) Obnažená nejistota, černá se uzavírá

16) Rozpínavé ticho – potichu o tichu

17) Pohled na příběh, který teprve začne i když začal

18) Oplodnění brány vědomí

19) Třesk kružnic za pomoci mrazu

20) Na dně hvězdy – průvan nejistoty

21) Samovznícení tmy a podepření prázdna

22) Příběh obou světů na začátku zakřivení

23) Černé boky tvarují linky čtverců

24) Souhra stínů donáší a drží tvary v soustředěné kompozici

25) Sjednání harmonie k ničemu

26) Svislé a vodorovné přetažení světa, vyrovnávání klidu po zániku

Copyright: Petr Faltus